Budík zvoní v šest ráno. Jako každý den. Teda, v neděli většinou vstávám o něco později. Ale od pondělí do soboty začíná každý můj den pravidelně v šest ráno. Rychlá koupelna, sklenice džusu, krátká rozcvička a za malou chvilku už nazouvám běžecké boty a vyrážím ven.
„Lásko,“ ozve se z ložnice, zrovna když si obouvám boty.
„Ano, poklade,“ zavolám na moji přítelkyni zpět do ložnice.
„Mohl by jsi se po cestě zastavit na nákup? Nemáme tu nic k jídlu. Ani na snídani.“
„A kam to asi dám? Vždyť jdu jen běhat. Nemám si ani kam dát peníze.“
„Tak si ve kartu,“ zakňourá z postele. „A tašku si koupíš v obchodě.“
„Ale vždyť už jsi vzhůru, tak si tam můžeš snad zaběhnout sama, ne?“
„Ale ty už jsi oblečený.Prosím…“
„Ti říkám, že to nemám kam dát. Není rozdíl mezi tím, jestli ponesu peníze nebo kartu. Obojí mi bude překážet. A nákup potravin máš na starost ty. Nebudu se s tebou o tom vůbec bavit,“ odvětím nakvašeně.
„No jasně, tak se se mnou nebav a běž si klidně zaběhat,“ ukončí touto větou naši hádku. Nemám jí na to co říct. Zabouchnu za sebou dveře.
Uběhnu prvních pár metrů a začnu přemýšlet o dnešní hádce. Jasně, běž si zaběhat. Jasně, běž s kamarádem na pivo. Jasně, nemám žádný problém. Vždycky ukončuje hádku stejným způsobem. Vytáčí mě to. Místo konstruktivního rozhovoru mě vždycky vyhodí z bytu. Vždycky, když zabouchnu dveře, přeju si, abych se vrátil a ona tam už nebyla. Abych měl klid.
Doběhnu do parku a opět, stejně jako každý den, žasnu nad tím, jaký je tu klid. Ptáci prozpěvují ve větvích stromů, slunce pomalu stoupá nad horizont a jeho paprsky se derou skrz ranní mlhu. Občas mě mezi větvemi stromů některý z nich pohladí po líci. Nadechuji se z plných plic. Ochutnávám svěží jarní vánek. Není tu jediný člověk. Zaposlouchávám se do rytmu svých bot, vnímám každý svůj sval, jak se smršťuje a natahuje, a soustřeďuji se na svůj dech. Cítím, jak mnou prostupuje klid a rovnováha, kterou marně hledám doma. Proběhnu okolo výstvaviště a nabírám rychlost ke svému poslednímu sprintu k domovu. Čím víc se blížím, tím více mé nohy těžknou v předzvěsti toho, co mě opět čeká doma. Nechce se mi tam. Zaklepu hlavou ve snaze vyhnat tyto myšlenky pryč. Ještě ne, ještě zůstat v tomto okamžiku, zachovat si ten klid a mír; na co nejdelší dobu. Černé myšlenky si schovám až před dveře od bytu.
Odemykám dveře a vcházím dovnitř. Zouvám si boty a začínám své protahovací cviky po běhu. Poté odcházím do koupelny a dopřávám si svou ranní sprchu. Trochu studené, abych se otužil, zařvu si z plných plic a vyskakuji urychleně ze sprchového koutu. Utírám se do ručnku a mířím do ložnice, abych se oblékl a připravil na svůj pracovní den.
Zastavuji se ve dveřích ložnice. Postel je ustlaná, ale především prázdná. To je divné, pomyslím si, nikdy nevstává předtím, než se vrátím. Pokrčím rameny, pravděpodobně odešla již do práce a nasnídá se po cestě. Nedokážu si to jinak vysvětlit. Obleču se a zamířím bez snídaně do práce.
Vařím si v kuchyni kávu, když přichází kolega.
„Ahoj,“ pozdravím Mirka.
„Čest, soudruhu,“ zahlaholí z vesela Mirek. „Tak jaká dneska?“
„No, normálka,“ odpovím mu. A ačkoliv to normálně nedělám, začnu mu vyprávět ranní příhodu s přítelkyní. Poslouchá mě až do konce, nepřerušuje mě, ale jeho výraz je čím dál tím víc zmatenější. Po mém monologu nastává dlouhé ticho.
„Teda,“ nadechne se nakonec. „Tak dobrou historku jsem od tebe už dlouho neslyšel. Fakt dobrý, kámo,“ odvětí a odmění mě poplácáním po rameni. Načež odejde i s kávou a snídaní. Dívám se za ním nevěřícně, čekal jsem od něj trochu podpory. Vezmu si svou kávu a odcházím ke stolu.
Za hodinu přichází můj šéf, vyřešíme několik pracovních věcí a poté se mě zeptá, zda ho doprovodím na balkon. Mám rád jeho cigaretové pauzy, vyřešíme tam většinou daleko více věcí, než jen u pracovního stolu.
„Co je novýho,“ začne svojí oblíbenou větou.
„No, nic moc,“ odvětím a přemýšlím, zda mu mám povědět o svém ranním zážitku s ní.
„Takže něco jo,“ usměje se na mě.
„No, tak když už to musí být,“ odpovím a bez dlouhého váhání mu povím stejný příběh, jako Mirkovi. I jemu se při mém vyprávění v obličeji odráží údiv.
„Ty vole,“ zahlásí na konci, „To si ze mě děláš…“
„Čemu se dneska všichni divíte? Říkal jsem to i Mírovi a měl podobný výraz ve tváři. Víte snad něco, co já nevím?“ zarazím se a čekám, co mi řekne, až potáhne z cigarety a vyfoukne kouř. Ty vteřiny jsou nekonečné. Nepodvádí mě?
Začne se smát. Stále nechápu, co se děje.
„Tak o co jde?“ nevydržím to a vykřiknu na něj.
„Vždyť ty žádnou přítelkyni nemáš,“ odvětí nakonec, poté, co se přestane smát.
„Co to plácáš za nesmysly?“ odpovím při vší úctě ke svému šéfovi. „Vždyť s ní bydlím už pár měsíců.“
„Děláš si ze mě srandu? Nikdy jsi o žádný přítelkyni nemluvil. A s poslední holkou ses rozešel skoro před rokem.“
Po jeho slovech mi ztuhne krev v žilách. Někdo z nás musí být blázen, ale já to určitě nejsem. Rychle přemýšlím, jaké je dnes datum, ale prvního dubna určitě není.
Šéf považuje rozhovor za ukončený a odchází do své kanceláře. Přemýšlím nad tím, co asi znamenala jeho slova.
Odcházím zpět ke svému stolu a po několika vteřinách se otáčím ke své kolegyni.
„Mám otázku,“ začnu opatrně. „Doufám, že se nebudeš smát, ale mohla bys mi říct, jestli mám nějakou přítelkyni?“
„Tome,“ otočí se na mě pomalu. „Nevím, jestli je to nějaký nový způsob, jak mě sbalit. Upozorňuji tě, že to je dost zoufalý pokus, ale jestli ti to udělá radost, tak ne, přítelkyni nemáš.“
„Jsi si jistá?“ zapochybuji lehce o její odpovědi.
„Stoprocetně,“ odpoví a otočí se zpět ke svému počítači.
Hlavou mi probíhá milion myšlenek. Dělají si ze mě dneska všichni srandu? Domluvili se snad na mě? Co je tohle zase za stupidní fór? Vždyť si pamatuji, jak jsme se seznámili a zamilovali se do sebe. Vždyť mám skříň plnou jejího oblečení a v koupelně hromadu jejích věcí, jako je kartáček, sprcháč a další nesmysly. Najednou si říkám, že mají možná pravdu. Co když jsem si všechno jen vysnil? Potřebuji ale potvrzení ještě od toho prvního. Zvedám se a odcházím k Mirkovi do kanceláře.
„Míro?“ zaťukám opatrně na jeho dveře.
„Copak, ty Romeo?“ zeptá se a otočí židli směrem ke mě.
„Já vážně nemám přítelkyni?“
„Prober se, člověče.“
Telefon v mé kapse začne vibrovat. Sakra, nemám rád, když mě někdo ruší z mého ranního běhu. Vytáhnu ho z kapsy, na displeji vidím její jméno. Chvilku váhám, co vlastně byla realita. Vysnil jsem si život bez ní? A jak by to asi vypadalo? Zase být sám? Ne, to nechci, s ní je to sice složité, ale život bez ní si nedokáži představit. Zvedám telefon.
„Dáš si k snídani vajíčka, lásko?“ ozve se v mobilu.
„Samozřejmě,“ odvětím a končíme hovor. Schovávám telefon zpět do kapsy a v tom mi dochází, že bez jejích hádek by běhání nemělo ani smysl. Nic mě nedokáže nakopnout víc, než její neustále připomínky. Obzváště dnes to byl jeden z mých nejlepších běžeckých zážitků.
