Tentokrát jsem se rozhodl článek psát trochu jinou metodou, a to ne jako rozhovor, ale z pohledu první osoby, z pohledu Pozdi. Snad se vám to bude líbit, pište do komentářů!
Jak už jsme se bavili, tak poslední týden byl celej hodně hektickej. No a ráno, v den D, když jsme měli vybíhat, jsme prostě vstali, nasnídali se. Pak nás čekal úkol naházet všechno do vozíku, nějak jsme to tam narvali a vyrazili. Byla to první etapa s cílem Říčany. Honza jel na kole jinudy, já měl díky tomu náskok asi půl hodinky. V rozhovoru pro Horsefeathers si z nás dělali srandu, jak Honza dorazí všude dřív a bude už čekat se stanem, hotovým jídlem a možná i horkou vanou, ale hned na první etapě to bylo naopak a já čekal na něho. Každopádně on dorazil úplně vyřízenej, bylo mu blbě. V tu chvíli se mi celej náš „výlet“ začal rozpadat před očima, bál jsem se, že to budeme muset zabalit a valit domů, možná dokonce hned. Podle všeho měl Honza nějakou svalovou horečku. Domluvili jsme se, že přespíme podle plánu a ráno se uvidí.
Ráno bylo krásný. Honza byl v pohodě a já se těšil na naši druhou etapu, ale první společnou. Cílem byla malá vesnička u Třebíče, Kožichovice, kde jsme měli podle mapy vybraný stanování u vody. To místo vypadalo fakt ideálně, těšil jsem se. To, že je Honzovi dobře – to bylo hrozně důležitý, asi bychom to fakt museli zabalit, a to se mi teda vůbec nechtělo. Vyházeli jsme polovinu věcí z vozíku s tím, že je nepotřebujem, a ať není vozík zbytečně těžkej. Celá etapa proběhla v pohodě, bylo to moc fajn. Pak to ale přišlo. Posledních pár kilometrů bylo čistý utrpení. Tma. Bláto. Já tlačil vozík zezadu a Honza táhl zepředu, no hrozný. Nakonec jsme tak nějak dorazili do cíle. Ale s tou vodou se to ukázalo jaksi horší, neměli jsme v čem vařit, tak jsme museli do vesnice. Plán byl najít hospodu, dát si pivo, napustit vodu a vrátit se. Našli jsme hospodu! Ale vzhledem k tomu, že bylo pondělí a hospoda je otevřená čtvrtek – neděle, tak nám to bylo úplně k ničemu. Rozhodli jsme se, že půjdem do Třebíče. Našli jsme hospodu, objednali pivo, napustili vodu. Paráda! Snažili jsme se najít nějaký místo na rozdělání stanu, ale všude dokola byla industriální zóna, hnus. Prostě tam nechceš rozdělávat stan. Takže jsme se vraceli zpátky, k vodě do Kožichovic. Byli jsme utahaní, a to dost.
Další den jsme vstávali dřív, než bylo v původním plánu. Chtěli jsme všechno stihnout, aby to nedopadlo jako minule. Nakonec všechno proběhlo dobře, a třetí den už byl pohodovej. Teď to děláme většinou tak, že v místě, kde chceme spát, zajdeme do hospody a poptáme se. Ptáme se na místo na stanování, a tak nám lidi něco poradí, nechají přespat u nich na zahradě, případně doma. Pořád vylaďujeme věci, jak co dělat správně, to je jasný. Myslím, že v každé etapě se něco naučíme.
V sobotu jsme měli první den volna, a to v Českých Budějovicích. Za odměnu, za celej zvládnutej první týden, jsme vyrazili do Krumlova, trochu prohlídnout město, jako turisti. Jeli jsme tam autobusem, protože je to mimo náš plán cesty, tak jsme si to mohli dovolit. Jinak v Budějovicích jsme měli přespání u známých, to bylo super spát v domě, rozumně se umýt a tak! Takových domluvených míst na spaní máme v současné době asi pět nebo šest, ale klidně přijmeme i další nabídky, budem jenom rádi. Neděle byla trošku horší, než jsem čekal. Moje představa byla, že po dnu volna to bude lehoučká etapa. No, měl jsem hrozný puchýře. Do pondělí jsem je nějak polepil, opravil. Co mi zbývalo. Co se týká vaření, tak třeba v tu neděli byl právě kuskus s tuňákem (oblíbený jídlo redaktora btw.). Potom jsme si dávali ještě polívku ze sáčku, jíme, ok žereme mnohem víc, než bylo v plánu, tyčinky co jsme měli už došly. Jak máme obrovskej výdej energie, tak hned po doběhu bych si dal hromadu čokolády, tělo si říká o energii no. Naštěstí mám Honzu, kterej mě krotí, jinak by to nekončilo dobře.
V pondělí to byla krásná a rychlá etapa. Nebýt puchýřů, který mě dost znervózňujou, tak bych i řekl, že etapa bez chyby. Když běžím, tak je to lepší, než když jdu, to mě to bolí mnohem víc. Asi nesmím chodit no, jenom běhat. Co se týká Honzy, tak ten si to na kole dává, je spokojenej a jede se mu dobře, nebo mi to aspoň tvrdí. Říkal, že mu trochu vrže achilovka, ale nic vážnýho. Tak doufám, že to tak fakt je. Občas se ozve moje koleno, kyčel nebo tak, ale dá se to a tohle k tomu sportu prostě patří, nemyslím si, že by šlo o něco speciálního, závažnýho.
Pro příští výlet, pokud nějakej bude, musíme určitě překopat organizaci balení a věcí. Všechno je všude a pak trvá fakt dlouho, než najdeme to, co chceme. Co se týká trasy samotné, tak ji měníme. Ne moc, ale měníme. Jinak by to asi ani nešlo. Silnice první třídy měníme za menší, klidně za nějaký okresky, aspoň tam není provoz a nemusíme si tolik hlídat co se děje kolem nás, je pak větší prostor soustředit se na běh samotnej. Když jsem trasu plánoval, tak jsem tohle nějak neřešil, jen jsem hlídal, abychom tam mohli po svých (pěšky) a kašlal jsem na nějaký velký silnice apod. Tak to překopáváme na běhu. Třeba okolo Strakonic jsem se bál provozu, je to přece jenom větší město, tak jsme trasu přeplánovali přes totální vesnice. Je to pořád po asfaltu, takže rychlí bychom měli být stejně, co se týče vzdálenosti, tak jenom kilometr navíc, pohoda. Asi před rokem mě ze silnice bolely nohy, plosky a okostice. Nějak jsem si tím prošel a už jsem v pořádku, to se mi pro tuhle delší cestu moc hodí.
Václav Havlíček
Jsem student VUT, ale původem ze Šumperka, kde mi taky v atletice dali základy běhu. Běhám pro radost, a pro radost taky píšu a tvořím s Tomášem tento web! Napište mi, a můžem se v Brně potkat!
Sledujte mě:
